„…15. března 1639 koupil léno Zábřeh olomoucký kanovník Ondřej Orlík, sv. p. z Lažiska, pocházející z polského rodu usedlého po roce 1586 na Moravě.
Ondřej absolvoval proslulé Collegium Germanicum v Římě a stal se olomouckým a brněnským kanovníkem, proboštem olomoucké kapituly a jeho církevní kariéra vyvrcholila úřady apoštolského protonotáře, děkana a kustoda olomoucké kapituly. Od biskupa Leopolda Viléma si vyžádal mocný list, aby mohl volně nakládat se svým majetkem. Krátce před svou smrtí v roce 1641 sepsal závěť, v níž odkázal Zábřeh svému bratru Janu Kryštofovi a jeho synům.
V letech 1641 – 1644 tak drží majetek Jan Kryštof sv. p. Orlík z Lažiska, hejtman Hukvald a jejich obránce v době mansfeldského vpádu, pán na Litultovicích, Manské Sedlnici, Hukovicích, Trnávce, Kateřinicích a dvoře ve Stikovci u Příbora. Ženat byl s Ludmilou Pergarovou z Pergu a zanechal po své smrti roku 1644 čtyři syny, kdy nejstarší– olomoucký kanovník – Jan Kryštof mladší sv.p. Orlík z Lažiska je tu pak v létech 1644 – 1650. Jeho bratři se pak rozdělili tak, že Stanislav Jeroným dostal Litultovice a společně s nejmladším Mikulášem Felixem mladším také Zábřeh, zatímco František Jiří obdržel Sedlnici a s Janem Kryštofem měl společně dvůr Stikovec. Konečně v období let 1650 – 1652 drží Zábřeh Stanislav Jeroným a Mikuláš Felix sv.p. Orlíkové z Lažiska. Přesto byla držba Orlíků zpochybněna…
V pozadí případu stojí Mikuláš Felix. Narodil se v Moravské Ostravě 22. dubna 1620. Jednalo se o zřejmého sadistu a sexuálního maniaka, který se stal postrachem a noční můrou svých bezbranných poddaných a jeho činy dosáhly tak mocného kalibru, že je nebylo možno přejít mlčením. Dopouštěl se jich trvale v letech 1644 – 1647. Půhony hovoří o „cizoložných a násilných hříchův, z chlípného a násilného s poctivými děvečkami obcování, kterak on, když děvečky podle obyčeje večerního času spolu byly, mezi ně přišel, jednu děvečku služebnou u peci porazil a ji násilně, nestydíce se tu přítomných lidí a také ouřadních osob, sprznil a poškvrnil, jinou děvečku Margitu hanebně porazil, ale mu bránila, ji zubama skousal, takže až dosavad zdráve nejní.....Anně hnedky ji v síni násilé a gvald učinil,…ženám, které do dvoru starobylého k předení povolal, chtěl jim v místech tejných vlasy oholiti, potomně slámou popáliti, avšak když jsou též ženy slámu zapalovat viděli, mocně se ze světnice vytlačily a utekly.“
Dodejme pouze, že konečné rozsudky byly na tu dobu velmi mírné. Vyřešila to pokuta v celkové výši 400 tolarů a tři měsíce vězení, ač původně hrozily 4 roky arestu na Hukvaldech. Největším trestem však byla ztráta zábřežského léna, připojeného mezitím podle biskupova rozhodnutí ke kapitulnímu statku Petřvaldu.
Zábřeh tak přestal být lenním statkem a dostal se natrvalo pod vládu olomoucké kapituly…“
Ondřej absolvoval proslulé Collegium Germanicum v Římě a stal se olomouckým a brněnským kanovníkem, proboštem olomoucké kapituly a jeho církevní kariéra vyvrcholila úřady apoštolského protonotáře, děkana a kustoda olomoucké kapituly. Od biskupa Leopolda Viléma si vyžádal mocný list, aby mohl volně nakládat se svým majetkem. Krátce před svou smrtí v roce 1641 sepsal závěť, v níž odkázal Zábřeh svému bratru Janu Kryštofovi a jeho synům.
V letech 1641 – 1644 tak drží majetek Jan Kryštof sv. p. Orlík z Lažiska, hejtman Hukvald a jejich obránce v době mansfeldského vpádu, pán na Litultovicích, Manské Sedlnici, Hukovicích, Trnávce, Kateřinicích a dvoře ve Stikovci u Příbora. Ženat byl s Ludmilou Pergarovou z Pergu a zanechal po své smrti roku 1644 čtyři syny, kdy nejstarší– olomoucký kanovník – Jan Kryštof mladší sv.p. Orlík z Lažiska je tu pak v létech 1644 – 1650. Jeho bratři se pak rozdělili tak, že Stanislav Jeroným dostal Litultovice a společně s nejmladším Mikulášem Felixem mladším také Zábřeh, zatímco František Jiří obdržel Sedlnici a s Janem Kryštofem měl společně dvůr Stikovec. Konečně v období let 1650 – 1652 drží Zábřeh Stanislav Jeroným a Mikuláš Felix sv.p. Orlíkové z Lažiska. Přesto byla držba Orlíků zpochybněna…
V pozadí případu stojí Mikuláš Felix. Narodil se v Moravské Ostravě 22. dubna 1620. Jednalo se o zřejmého sadistu a sexuálního maniaka, který se stal postrachem a noční můrou svých bezbranných poddaných a jeho činy dosáhly tak mocného kalibru, že je nebylo možno přejít mlčením. Dopouštěl se jich trvale v letech 1644 – 1647. Půhony hovoří o „cizoložných a násilných hříchův, z chlípného a násilného s poctivými děvečkami obcování, kterak on, když děvečky podle obyčeje večerního času spolu byly, mezi ně přišel, jednu děvečku služebnou u peci porazil a ji násilně, nestydíce se tu přítomných lidí a také ouřadních osob, sprznil a poškvrnil, jinou děvečku Margitu hanebně porazil, ale mu bránila, ji zubama skousal, takže až dosavad zdráve nejní.....Anně hnedky ji v síni násilé a gvald učinil,…ženám, které do dvoru starobylého k předení povolal, chtěl jim v místech tejných vlasy oholiti, potomně slámou popáliti, avšak když jsou též ženy slámu zapalovat viděli, mocně se ze světnice vytlačily a utekly.“
Dodejme pouze, že konečné rozsudky byly na tu dobu velmi mírné. Vyřešila to pokuta v celkové výši 400 tolarů a tři měsíce vězení, ač původně hrozily 4 roky arestu na Hukvaldech. Největším trestem však byla ztráta zábřežského léna, připojeného mezitím podle biskupova rozhodnutí ke kapitulnímu statku Petřvaldu.
Zábřeh tak přestal být lenním statkem a dostal se natrvalo pod vládu olomoucké kapituly…“
(podle Jiřího Tichánka)
